Jazyk nám umožňuje manipulovat druhými, stejně jako býti jimi sami manipulováni. Ač je slovo ‘manipulace’ typicky vnímáno ve smyslu patologickém, tak v širším významu jde o dobrou věc (zmanipuluji kamaráda, aby mně pomohl s matematikou a on příště zmanipuluje mě, abych mu pomohl s češtinou; [zmanipuluji mohu nahradit eufemistickým namotivuji]). Umím-li jazyků více, získávám větší manipulativní možnosti, což zahrnuje i širší zdroje informací. Rizikem však je, že o dovolené budu před neodbytným pouličním prodavačem nucen předstírat neznalost místního jazyka, abych se vyhnul jeho touze, zmanipulovat mě k nákupu jeho produktů. A můžu si být jist, že vyzkouší víc než jeden jazyk! Nyní to riziko podstoupíme a prozkoumáme moji oblíbenou metodu učení se jazykům – Duolingo.

Aneb pár poznámek ke knize Utrpení z nesmyslnosti života Viktora Frankla.

Každá doba má svoji neurózu. V době Sigmunda Freuda to byla především frustrace sexuální, v době Alfreda Adlera zase člověk trpěl pocitem méněcennosti. Dnes je to především existenciální vakuum, pocit prázdnoty, pocit neexistence smyslu a z nich pramenící úzkosti. [1]