Fenomén existencialní úzkosti
Aneb pár poznámek ke knize Utrpení z nesmyslnosti života Viktora Frankla.
Každá doba má svoji neurózu. V době Sigmunda Freuda to byla především frustrace sexuální, v době Alfreda Adlera zase člověk trpěl pocitem méněcennosti. Dnes je to především existenciální vakuum, pocit prázdnoty, pocit neexistence smyslu a z nich pramenící úzkosti. [1]
Reprezentace bezprostřední existenciální úzkosti se objevuje například v dobře známém expresionistickém díle Výkřik norského malíře Edvarda Muncha z roku 1893. Zážitek, který namaloval, popsal jako procházku s přáteli, kteří se pozdrželi a on osaměl. Pojednou uviděl divoké barvy na obloze a zdálo se mu, že celá příroda vydala zoufalý výkřik. [2]
Obrázek 1: Edvard Munch, 1893, Výkřik, olej, tempera a pastel na kartonu, 91 x 73 cm, Norská národní galerie (Edvard Munch, Public domain, via Wikimedia Commons)
Malíř Francis Bacon vyjadřuje sérií křičících papežu, že ani osoba považovaná za vrcholnou spirituální au- toritu není zbavena existenciální úzkosti. Křik je existenciálně úzkostným stavem. Právě expresionismus je do značné míry analogií filosofického existencialismu. [2]
V naší společnosti dnes již zdaleka není třeba bojovat o přežití, které by vyplňovalo náš čas a působilo nám úzkosti. Lidská důmyslnost přináší technická řešení, která život významně zjednodušují. Jejich důsledkem je fenomén volného času. „Na rozdíl od zvířete člověku žádný instinkt neříká, co musí; na rozdíl od člověka v dřívějších časech už mu také žádná tradice neříká, co by měl – a zdá se, že už ani pořádně neví, co vlastně chce.” [1] To může vést ke konformismu, kdy člověk dělá to, co ostatní a stává se tak dobrovolně kopií nebo to může vést k totalitarismu, kdy dělá, co chtějí druzí. Konformismus je patrný například v módních trendech. Zajímavým případem je hipsterství, ve kterém jde o odlišení se od ostatních, ale paradoxně v důsledku konformismu utváří charakteristický životní styl, jehož příslušníci jsou si podobní.
Obrázek 2: Francis Bacon, 1953, Screaming Pope, olej na plátně (Francis Bacon)
Bytí člověka nazývají Frankl i Jaspers „rozhodujícím se” bytím, které ještě úplně „není”, ale rozhoduje se „čím za okamžik bude”. Člověk má svobodu, jak s volným časem naložit. Pokud je svoboda redukována na svévoli, je volný čas vyplněn především zaháněním nudy požitky a zábavou. Člověk takového ražení je trvale frustrován pokud jde o vůli ke smyslu. Existenciální vakuum vzniká v blahobytné společnosti. Ve společnosti, která uspokojila všechny „základní potřeby” Maslowovy hierarchie. Vakuum vzniká právě jen uspokojováním potřeb, ale chybějícím naplňováním vůle ke smyslu. Jedním z odvětví uspokojování potřeb, je průmysl sexuálního uspokojování. Zrání člověka směřuje k integraci sexuality do celkové struktury vlastní osoby tak, aby nešlo jen o sexuální požitek a uspokojení, ale aby byla sexualita povýšena na lidskou rovinu a utužovala partnerské vazby. Sexuální průmysl vytrhává sexualitu z interpersonálních vztahů, „osvětou” navozuje nutkání ke konzumaci sexu na kterém poté profituje.
Vedle vůle je druhou složkou svobody zodpovědnost. V té číhá (jak píše Kierkegaard) propastný rozdíl mezi tím co je, a tím, co má být. Přichází úzkostný pocit v podobě propadání „já”, světa, bytostí a hodnot. Z tohoto napětí se rodí vůle ke smyslu.
Fenomenologická analýza lidského prožívání dle Frankla odhaluje nejen to, že člověk vedený svou vůlí smysl hledá, ale také, že jej nalézá a to třemi způsoby:
- něco dělá nebo tvoří,
- něco prožívá či někoho miluje,
- vidí ale smysl i v beznadějné situaci, vůči níž je úplně bezbranný.
Situace v životě, která by skutečně pozbývala smyslu neexistuje. „Život má smysl za jakýchkoli podmínek a okolností. Buď totiž smysl má – a pak si jej musí podržet, ať trvá jakkoli krátce. Nebo ovšem smysl nemá – pak ale smysl nezíská, ani kdyby trval kdovíjak dlouho. Dokonce i život, který jsme zdánlivě promarnili, se dá ještě zpětně naplnit smyslem, když právě prostřednictvím sebepoznání rosteme nad sebe samé.” [1] Lidství poukazuje nad sebe samotné, na něco, co už není ono samo, na smysl, který je třeba naplnit. Lidství plně prožíváme a naplňujeme, když na sebe samotné zapomínáme. Když nevnímáme plynutí času. Při tvorbě to nazýváme režimem flow. V prožívání vztahů se zapomnění na sebe sama manifestuje např. v hlubokých konverzacích nebo v prostém „bytí spolu” a pozornosti plně věnované druhému. V takových situacích zažíváme smysl bezprostředně a úzkost je v nedohlednu. Naproti tomu utrpení má smysl, jestliže se mi sami stáváme jinými.
Frankl neopomíjí možnost, kdy úzkost nemusí být způsobena čistě psychikou, ale může mít (byť částečně) původ též somatogenní, či noogenní. Jeho logoterapie se nezabýva symptomy, ale směřuje ke změně postoje. Snaží se navodit personální obrat v postoji k symptomu. Logoterapie může například pomoci alkoholově či drogově závislým, neboť základem závislosti je ve vysoké míře ztráta smyslu života. Z dalších zmiňovaných metod mě zaujala paradoxní intence, kdy se záměrně zvyšuje intenzita nežádoucího jevu nad možné meze a jev paradoxně mizí (Potím se před zkušební komisí ač nechci, tak si řeknu: teď vám ukážu, jak se dokážu potit! Za pár okamžiků jsem suchý).
Jedna z klíčových myšlenek spočívá v tom, že jde o to, co život očekává od člověka, ne naopak. Život se ptá skutečností na kterou člověk odpovídá činy a konáním. V činu přebírání zodpovědnosti je smysl lidské existence. Vyrovnání se s úzkostí tedy spočívá v činu. V tomto kontextu nevnímám například sportovní aktivitu pouze jako prostředek somatické změny, ale je pro mě zároveň aktem zodpovědnosti za své tělo.
Ve shodě s Tomášem Akvinským Frankl zdůrazňuje, že nejdůležitější pro člověka není příčina účinná (konání pro účinek), ale účelová (proč konat), o níž hovoří jako o smyslu. Vrací tak člověka z technického (pozitivistického) chápání (, které je v dnešním světě stále vnímatelné,) do chápání původního.
Psáno pro Myšlení fenoménů současnosti (YBFC187), FHS UK.
Reference
[1] FRANKL, Viktor Emil. Utrpení z nesmyslnosti života: psychoterapie pro dnešní dobu. Přeložil Petr BABKA. Praha: Portál, 2016. ISBN 978-80-262-1038-2.
[2] VANĚK, Jiří. Dějiny umění ve výtvarné kultuře západní tradice. Praha: ARSCI, 2017. ISBN 9788074200526.